Tělo v bezduší jde temnou ulicí.
Shlédne kostely zářící tmou.
Pohlédne na hvězdy, jak září.
Miliardy světýlek, miliardy životů.

Pak mysl přinutí tělo zklopit zrak.
A co vidí? ....
Dvě ruce veliké, krví prohřáté.
Ruce jež zejí temnotou.

Na co jsou takové ruce???

Ruce umí ukázat, pohladit, dotknout se,
utěšit, přikázat.
Tyhle ruce stále cítí, obětí tak vroucí.
Tak pevné, tolik milující.

Cítí ještě pořád doteky prstů, prstů rukou jiných. Jejich teplo, přítomnost.
Ruce totiž dovedou ublížit, ale umí se samozřejmě omluvit.

Proč tvrdí
"Miluji tě."
V zápětí opustí.
Proč říká "Chci s tebou být."

Pak jako led, ta slova v srdci zebou.
Člověk city má, city vkládá.
Svět se točí a čas jde dál.
Však tenhle vklad? Ten tu zůstal.

Zůstal připomínkou, ohně se září plamenů.

Však takový vklad, není jen na dobu určitou, či snad sazbu úrokovou. Takový vklad je na mnoho a mnoho měsíců ba i let.
Proč tedy zbláznil se? Proč zbláznil se snad svět?

Tyhle ruce srdce třímají, druhé k sobě přivinou.
Jedno bije pro druhé ....
A já si říkám, že jsem zase sám,
najednou jedno srdce je to tam.

Už nebije, nebije pro druhé.
Bije jinak, tak chladně, tolik nevlídně.
Tyhle ruce jsou veliké, silné, co chránit umí.
Lásku neudrží, lásku neuchrání.

K čemu takové ruce jsou nyní prázdné.
Tolik smutné, tolik ponuré. A vlastně, nepotřebné.....